Názor je to nejlacinější zboží na světě a každý vám ho dá zadarmo, ačkoliv se o něj vůbec neprosíte. Oproti tomu rada je častokrát velmi drahá a dobrou radu vám dá zdarma jen dobrý přítel, který vám ze srdce přeje úspěch a štěstí...

Nejnovější počiny:

Proč je labuť bílá?

23. září 2012 v 10:00 | Hok Wolker
Není to žádný zázřný, je to jen něco, co jsem napsala, protože jsem musela. Povídka je psána trochu implicitně, takže kdybyste měl někdo nějaké dotazy - a ne, nejsem magor - tak se klidně v komentářích ptejte. Pokud tu vůbec někdo je.



"To jakože labutě nemají jinou barvu než bílou? Ale proč?" Nechápavě se podíval na svou matku malý chlapec. Pousmála se a sklonila se k němu.
"Protože jsou takhle nádherné," otočila pohled opět ke vznešeným ptákům s dlouhými bílými krky, kteří se krmili kousky rohlíků. Malý klučina jim hodil další kousek a díval se na ně zamyšleně. "Nemyslíš, že jim bílá sluší?" Vyrušil ho hlas matky.
Hádám, že člověk musí dospět a dorůst, aby takové věci pochopil a docenil jejich krásu. Samozřejmě teď už chápu, proč jsou labutě tak nádherné, přestože jsou celé bílé. To ten jejich krk. Krásný bledý dlouhý krk, který jim dodává na eleganci. V tom je jejich kouzlo.
Tehdy jsem se toho krku dotknout nemohl, ale dnes...
Dnes si to vychutnávám. Ta bledá k tomu patří. Je to tak nádherné, že prostě musím stále dokola a dokola hladit tu svůdnou křivku, tu jedinou krásu světa, která dokáže potěšit mé oči. Myslím, že jsem šťastný. A může za to ona, dívka s krkem, který je tak bělostný a krásný, až připomíná ten labutí.
Krk pod mými prsty začíná chladnout. Stejně se jej nepřestávám dotýkat. Tenhle okamžik si chci uchovat v paměti. Chci, aby trval na věky. Musí. Skláním se k ní a šeptám jí do ucha:
"Jsi nádherná."
Mlčí a nechá si tohle zacházení líbit. Je bez dechu. Nepřestávám pátrat prsty po tom útlém přemostění mezi hlavou a tělem. Má zavřené oči, líbám ji na rty.
"Miluji tě," šeptám náhle a vím, že je to pravda. Miluji ji. Celým svým srdce a tělem. Nikdy nikoho bych nezvládl takhle milovat. Jen ona je ta pravá.
"Miluji tě."
Zní to naléhavě. Je to naléhavé. Moje láska však mlčí. Nevadí, vím, že mě miluje také. Nechá mě, abych se jí dotýkal. Dopřává mi pohled na její krásu. Nehledě na to, že je venku zima. A jí je docela určitě také zima. Předtím měla na krku šálu. Červenou. K jejímu krku se nehodila. Zbytečně ho schovávala.
Přejel jsem prstem od brady až k ďolíčku mezi klíčními kostmi. Až jsem se vzrušením oklepal.
"Miluji tě."
Mám pocit, že to musím říkat stále dokola. Chci dohnat čas, kdy jsme nebyli spolu. Kdy jsem se jí nemohl vyznat.
"Né! Co to děláte?! Pusťte mě!" řvu z plných plic a peru se s těmi, co mě drží za ruce. Táhnou mě pryč od mé lásky. Proč to dělají? Proč nás od sebe trhají? Jsme si souzeni! "Slyšíte, jsme si souzeni!" křičím, ale stejně mě neposlouchají. Sahají jí na krk. "Hajzlové! Nesahejte na ni!" krev mi vře, slyším, jak mi tepe ve spáncích.
Co to dělají?
Proč nás rozdělují?
A proč jí přikrývají černým igelitem?
 


Komentáře

1 K. K. | 25. září 2012 v 20:52 | Reagovat

=) Pěkné, ba psychologické. Ještě že nemám útlý krk, už bych se bála... :D

2 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 26. září 2012 v 17:17 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

Bát? Ale vždyť nebyl tak zlý! :D

3 K. K. | 6. října 2012 v 13:23 | Reagovat

[2]: Zálěží na úhlu pohledu. Zle to nejspíš nemyslel, ale.. =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama