Názor je to nejlacinější zboží na světě a každý vám ho dá zadarmo, ačkoliv se o něj vůbec neprosíte. Oproti tomu rada je častokrát velmi drahá a dobrou radu vám dá zdarma jen dobrý přítel, který vám ze srdce přeje úspěch a štěstí...

Nejnovější počiny:

Rozpolcená

23. února 2012 v 19:00 | Hok Wolker
Raději to nedávám do žádné rubriky. Nevím, kam to zařadit. Možná do "pokus o psaní". Asi bych jí měla založit.
K tomu, co je pod tou čarou. Není to moje zpověď. Ale tak nějak jsem se snažila vystihnout rozpolcenost. Jak je v nadpisu článku.
Líbí? Nelíbí? Vystihla jsem to? Nebo naopak jsem naprosto vedle? Prožil někdy někdo něco podobného?
O vašich názorech si ráda přečtu v komentářích.




Mám nakročeno k tomu, že se ze mne stane blázen.
Proč bych jinak seděla na téhle studené podlaze? Proč bych měla přitažené nohy pod bradou? Proč bych vzlykala a klepala se něčím, co nevím jestli je strach, bezmoc, nebo jen prostá a chaotická směs pocitů, které nikdy nemůžu pochopit. Ani já, ani nikdo jiný. A to je právě ta nejděsivější představa. Jsem sama. Úplně sama. I když je kolem mne celý svět plný lidí, nikdo ke mně nepronikne. Ale já potřebuji toho, co mne zachrání. Prince na koni, který překoná všechny nástrahy a vytáhne mne z věže izolující mne od všeho a všech.Věz zmaru. Z komnaty temna, chladna a prázdna. V rohu se choulím už dlouho. Nejspíš tu ale nejsem dost dlouho na to, abych si zvykla. Ne, tyhle zdi mi nikdy nebudou blízké. A vždy se budu svíjet s rukama na uších, když zaslechnu ta slova. Je to snad výsměch? Ti, co chodí kolem mé věže, ruku v ruce a zamávající mi s úsměvy na rtech?
O máme se skvěle, díky za optání. Jsme jako jedna duše ve dvou tělech.
Snažím se tvářit mile. Přát jim to. Ale ve hloubi své duše jim závidím. Nejspíš je má duše už ztracená. Bez druhé půlky, která by ji mohla vylepšit. Určená k věčnému zatracení. Třeba to je můj trest za jiný život, kdy jsem provedla nějaké hrozné věci. Jestli ano, tak si to zasloužím, ale jinak nevidím důvod. Proč já? Proč tohle? A kdy konečně dostanu svou odpověď?
Strop je zvláštně popraskaný. Připomíná mi to mou duši, nebo spíše to, jak si ji představuji já. Je to něco, co se trhá, protože cosi zevnitř chce ven. A až to praskne? To já nevím, ale bude to nejspíš horší než pár slz v prázdné místnosti, několik kroků od party lidí, která se směje tak hlasitě, že je slyším až sem. Říkají, že jsou mí přátelé, ale nikdo z nich si nevšiml, že trpím. Netuší, jak moc trpím už jen tím, že jsem. Ano, tím že jsem. Jsem. Já sama. Opět jsem u toho.
Zavrtím hlavou. Hloupé, moc hloupé myšlenky. Kam vedou? Nejspíš nikam, je to pořád dokola. Skončím u toho, že jsem sama. Není lék, není naděje, ale vždy jsou slzy. Co dělám špatně? Ostatní se baví. Já se mezitím užírám tím, co jsem udělala, neudělala, co mám, nemám. Nechávám se stravovat tou touhou mít klid. Klid v duši, mysli. Netvářit se jen spokojeně, ale i být spokojená. S někým. S tou druhou půlkou, která mne podrží, které nebudu muset vysvětlovat, kdo jsem a jak se cítím. Protože by to prostě druhá půlka věděla.
Ale může vůbec někdo takový být? Znát mne a přesto mne milovat? Kdo by chtěl být s bláznem jako já!
Opřu se hlavou o zeď temenem. Proč jsem otočila hlavu k těm dveřím? Jsem zamčené. Sama jsem je zamkla. Chci, aby mne někdo utěšil, ale zamkla jsem se. Nedávám smysl. Takže má druhá půlka by podle mne nejspíš měla být telepat a ještě umět otevírat zamčené dveře. Skvělé. Za chvilku z něj udělám supermana.
Nádech.
A pak má přijít výdech.
Ale ten vzduch krátce podržím, už jen pro ten pocit, že dokážu na chvilku něco ovládnout. Postavit se proti něčemu. I když vím, že nemůžu vyhrát. Ne, příroda vždycky vyhraje. Jsem jen loutka postavená na jeviště, aniž bych znala svou roli. Jsem tragický hrdina, který tu je, aby lidem ukázal, že oni to nejhorší neznají? Nebo jsem tu jen vedlejší role, o které se nikdo nezajímá. Jsem tu jako komparsista na pozadí filmu o lásce lidí?
Láska.
Láska.
Láska.
Proč si nepřišla pro mne?! Chci své růžové brýle, žádné starosti a nechat se jí konejšit až do své smrti. To toho chci tolik?
Mě to nikdy nemůže potkat, nejsem princezna, abych měla románky, po kterých mé srdce bude bušit o sto procent rychleji.
Otáčím klíčem a jdu zpět mezi ně. Smějí se, povídají si a zdají se být naprosto spokojení s tím kým jsou. Možná by mi stačilo vědět, kým jsem já. To zní dost filosoficky. Se s. Protože filosofové neradi z. Je to symbol zla. Nad tímhle se vždy musím ušklíbnout a zavrtět hlavou. Škoda, že mezi ně nepatřím, třeba bych na to našla otázku a v klidu dožila se deseti kočkami ve svém domě.
"Víš, že tě nikdo nenutí je jíst? Neškleb se tak na ty brambůrky!"
Zamrkám.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala jíst brambůrky. Jsem nadaná v ignorování světa kolem, jak tak koukám.
Drkne do mě loktem.
"Aspoň jednou se usměj, pro mě!"
Podívám se na něj. Chce úsměv. Jistě. Jak je libo. Nasadím úsměv. Evidentně mu to stačí a nepřestává se usmívat. A teď řekne něco ve smyslu díky, jsem rád, že ses pro mě tak obětovala.
"Jsem ti vděčný za tvou oběť! Hned mám lepší den."
Najednou si něco uvědomím. Drží mou ruku. Je to jen přátelské gesto? Vidí, že mi není hej? Nebo tím chce říct, chci s tebou být v dobrém i zlém? V čtení gest jiných lidí jsem nikdy nebyla dobrá.
Ale jeho ruka příjemně hřeje tu mou.
"Jo, jsem trpitelka, už si na to budu muset zvyknout..."
Pousměji se.
Budu si muset zvyknout. Ale ta ruka příjemně hřeje.
Možná. Ale jen opravdu možná.
Nádech - výdech.
Je to jako kotva, která drží loď na místě. Hřeje, drží a snaží se pomoc. Měla bych to ocenit. Usmívat se a čerpat síly z toho, že se snaží. I když věž je moc velká a příliš vzdálená. Přejíždí mi palce po hřbetu ruky.
Měla bych se taky snažit.
Usměji se.
 


Komentáře

1 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 24. února 2012 v 20:07 | Reagovat

Píšeš tak hrozne úžasne, že nemám slov. Vážne som na niečo takéto kvalitné už dávno nenarazila. Krásne narábaš so slovami, opismi postavy, rada by som Ti miesto komentára dala aj radu, ale nemám Ti čo vytknúť. Chcem sa opýtať prečo sú niektoré veci preškrtnuté na Tvojom blogu. Ani si nevieš predstaviť, aká som rada, že som sem trafila. To ako vnímaš svet, akoby si hovorila za mňa (vlastne tá postava, ale postavy vždy hovoria za nás). Takže... dochádzajú mi slová, ale nie preto,že nemám o čom písať, ale preto, lebo toto je fakt KVALITA!

2 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 24. února 2012 v 20:11 | Reagovat

Ináč je to naozaj veľmi dobré, bola by som rada, ak by si ma navštívila a zanechala svoj odkaz (nemusíš si u mňa čítať nič), ale chcela by som si Ťa pridať k priateľom (fakt, naozaj nezvyknem nikoho otravovať hneď s tým, keď k nemu prídem, alebo takto: vôbec nezvyknem otravovať), ale tu mi to nedalo. Prepáč za moju dotieravosť. Preto Ti hovorím, že ma navštív, aby som vedela o tom, či o to stojíš. Ak Ty nechceš, nemusíš si mi pridať, ale ja to bez Tvojho povolenia zas nechcem urobiť. Tak budem trpezlivo čakať a snáď sa raz dočkám komentára...

PS: viem, že som to už písala, ale tento článok je naozaj úžasný.

3 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 24. února 2012 v 20:42 | Reagovat

[1]:

[2]:
Moc děkuji za tvé komentáře. Těší mne, že se ti to líbilo. :)

Ty přeškrtnuté odkazy jsou odkazy spoluautorky blogu, která už sem nepřispívá (ale možná se vrátí).
Něco jako spřátelené blogy nevedu. Ale když mě tvůj blog zaujme, docela určitě se tam budu vracet častěji :)

4 K. K. | 24. února 2012 v 21:51 | Reagovat

Ahoj, Velká ;). Mám dojem že jsem děkovala, děkovala, ale nedala Ti co jsi chtěla a zasloužila si, víc času a ocenění.
Vyjádřila ses téměř přesně. Přesně to nelze nikdy, ale odchýlila ses tak nepatrně, až je to nemožné, vzhledem k tomu že jsi člověk. Doufám. Dokážeš vzít nepřehlednou změť citů, ať svých či jiných, bez rukavic je přehrabat a přerovnat, a vytvořit změť slov, která však dává smysl, je čtivá a příjemná, přitom krásná, oduševnělá. Neztratíš se v zauzlencích a dovedeš vše přesně tam, kam máš, ani o krůček navíc. Jsem na Tebe hrdá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama