na Blog.cz

Nejsem tak líná, jak si možná říkáte. Jen se mi tak trochu zbortil svět.

Nemohla jsem psát, dokud jsem se s tím nevyrovnala.

To co jsem sem plánovala dát, sem dám. A slibuji, že se co nejdříve tady objeví další díl Dvou světů. To, jak se zdá, se vám líbí nejvíce. Ale teď mi dovolte, abych vám dala ochutnat něco, co mne jen tak náhodou napadlo a co bych, jeslti byste měli zájem, rozepsala ve vícedílnou povídku.

Ti, co to tu ještě čtou a mají chuť na kousek mé tvorby. Nechť kliknou na celý článek. Byla bych ráda, i kdybyste se k tomu nějak vyjádřili v komentářích.

Už od mládí jsem měla tu skvělou schopnost přitahovat divné existence. Co se pamatuji, ptala jsem se, čím to je. Vlasy, zuby, úsměvem? Vím jen tolik, že mým hlasem to určitě nebude, vždyť první mě vyhledali, když jsem ještě nevěděla, jak se mluví. V té době se hodně naběhal táta. Díky bohu - nebo spíš štěstí - že byl trénovaný v tom, jak ostatní donutit se otočit a upalovat pryč. Nedivím se, že si jej pamatuji jen se šedivou hlavou. Nebyl nejmladší a starostí měl až dost. Určitě si představoval něco jiného, když odcházel z armády s tím, že hodlá vést rodinné život. Z války mezinárodní přešel do války osobní. Jak často s úsměvem říkal, nevěděl, která byla horší. Ale já si myslím, že věděl, jen mne nechtěl trápit.

Nikdy jsem nezjistila proč vlastně, ale vrazi, násilníci, zloději, drogoví dealeři a další jim podobní prostě vždy šli za mnou. Žádné pozvánky jsem jim neposílala, nechtěla jsem jejich pozornost. Ale vždy tak nějak byli v mém okruhu. Z dětství si pamatuji jen tři věci: schovávání, tvář otce a jeho hlas.

Postupem času se měnily tváře návštěvníků ale ostatní věci ne. Vyrůstala jsem, aniž bych chápala, co je pro ně na mne tak přitažlivého. A protože v mém okolí se nepohybovali lidé s čistým svědomím nebo rejstříkem, bylo celkem jasné, že ani mí partneři nebudou výjimkou...

Někdo by určitě nadhodil, že ze mne musí být nějaká zamindrákovaná neustále se schovávající se holka, co nemůže vést normální život. Omyl. Nebo to jsem si aspoň myslela od svých patnácti, kdy jsme se odstěhovali z vesnice, která byla doslova na kraji světa, do města. Od té doby se jich nebojím. Ne tolik jako předtím. Jako správný puberťák jsem se s tím musela porvat sama. A samozřejmě jsem nemohla vynechat ani tu část s neposloucháním svého starostlivého otce.

Bylo chladná letní noc, která vnikala do mého pokoje otevřeným oknem. Té noci se ve mně vzedmula vlna veškerého vzdoru proti autoritám s přimícháním sebelítosti a kapkou zvědavosti jsem prostě nemohla jinak. Musela jsem jít ven a postavit se životu na odpor. Té noci jsem poznala Benjemina Younga, míšence, který nenáviděl svět. A díky němu jsem zjistila - ne však pochopila - proč vyhledávají mojí blízkost.