Jedno jediné přání. Myšlenky jen na to jediné...
Jít spát...
Aneb líbilo se mi podání Západočeského divadla v Chebu Tří sester. Tam sice chtěly ony jet do Moskvy, ale já bych taky tak strašně ráda šla spát. A klidně to berte jako reklamu, protože tam hrají vážně skvěle. Jestli se kdy stanu herečkou, tak budu žadonit o místo tam.
Jsou vždy období, která jsou klidná, život plyne pomalu a nic se neděje. Pak jsou období, ve kterým se sotva najde chvilka pro nadechnutí. To je částečně proč jako bloger stojím za houby, protože když není co dělat, flákám se a když nemám čas, není prostě čas. *Zadívá se na kalendář plný písemek a věcí, co ještě musí udělat a povzdychne si*
Jíst, spát a číst si!
Asi nějaké prokletí...
Ale velmi mile mě překvapilo, že návštěvnost ještě neklesla pod jeden za týden. Vážně díky.
Píšu tento článek, zatímco přemýšlím, co si vezmu do divadla a jím hůlkami čínu s rýží, vážně zajímavý výkon. Už je to studené, ale většina rýže je pryč. Ta, která je na zelenině, je ponechána záhubě. Já vím, jsem zlá holka, nejím všechnu zeleninu.
Chtěla jsem napsat článek už před pár dny, protože některé všednodenní záležitosti mě neustále udivují. Konkrétně jsem se zamýšlela nad organizacemi, které posílají mezi lidi, aby dávali sponzorské dary a kupovali si ten či onen výrobek, protože peníze z toho vydělané půjdou na slepá zvířátka, na důchodce, na postižené děti...
Jistě, člověk by měl těm slabším pomáhat, hlásí dnešní společnost a naprosto ignoruje Darwinovu teorie, o tom zda je to dobře nebo špatně, o tom si nedovolím rozhodovat. Je hezké, že se najdou dobrovolníci, kteří chtějí pomáhat a klidně pracují zadarmo (snad?) a že nám připomínají, že i my ostatní můžeme pomoc. Do této chvíle je vše dobře myšleno a hezké a obdivuhodné.
Ovšem pak odmítnete něco koupit.
Netvařte se hned na mě jako na vraha nebo sobce. Už mám doma magnety, jídlo pro ptáky a další věci od takovýchto lidí. Jenže někdy mám peníze vážně jen na autobus nebo na jídlo na oběd, když jsem celý den mimo domov a v tom případě i ta blbá dvacka hraje roli. A když je odmítnu, tak se na mě dívají na nelidu a sobce a bůhvíco ještě.
A upřímně, ne všem těmto prodejcům věřím. Moje spolužačka ze třídy je schopná mi z fleku vyjmenovat minimálně pět důvodů, proč tomuto prodejci a zachránci světa nevěřit.
A přiznejme si to, lidé, kteří se rádi obohatí lstí a snadno, byli, jsou a budou pořád.
Docela by mne zajímal váš názor. Kupujete si věci od takových lidí, kteří vás na ulici zastaví a vysvětlí vám, jak pomůžete, když si koupíte tuto vyrobenou věc? Nebo jste někdy skeptičtí? Nebo se takovým lidem pokud možno vyhýbáte už z principu? Jevážně sobecké, že chcete mít nějakou tu korunu k dobru, abyste si koupili po obědě croasant a nebo párek v rohlíku, i když by jste do večeře neumřeli?
Kupuju.Bude to znít asi vtipně ale mám z nich fobii v pravém slova smyslu.Jakmile vidím ěnkoho jak něco nabízí,nemůžu dýchat,srdce mi prudce buší a mám nepopsatelný strach že mě osloví o to víc mě štve,když nejdou v davu poznat.Když už se jim povede na ěm promluvit,tak mlčím,zblednu a prostě jsem zadrhnutá,že ty lidi většinou vyděsím protože vypadám že umírám....a tak aby co nejrychlejš odešli,tak pokud se pohnu a šáhnu do tašky tak si to vezmu.....a jakmile jsou ode mě dost daleko je mi zase dobře^^