Názor je to nejlacinější zboží na světě a každý vám ho dá zadarmo, ačkoliv se o něj vůbec neprosíte. Oproti tomu rada je častokrát velmi drahá a dobrou radu vám dá zdarma jen dobrý přítel, který vám ze srdce přeje úspěch a štěstí...

Nejnovější počiny:

Prosinec 2011

Dnes...

26. prosince 2011 v 21:44 | Hok Wolker
Dnes by měl celý svět plakat, přišel o dobrého člověka.
Dnes by měl celý svět usmívat se, splnilo se mu poslední přání, odejít ve spánku.
Dnes by měl celý svět zastavit, aby uctil tuto památku.
Dnes by měl celý svět se otáčet dál, protože život jde dál.
Dnes by měl celý svět projevit lítost, protože je ztráty třeba oplakat.
Dnes by měl celý svět si být oporou, protože musíme být silní.

Dnes by neměl být nikdo sám, protože neseme těžký úděl na svých zádech.
Dnes by měl být každý sám, aby do dna vypil pohár smutku a hořkosti.
Dnešní den je smutný.
Dnešní den je veselý.

Spi klidně.
My tě milujeme.
Celý svět ti přeje klid.
Nikdy na tebe nezapomeneme.
Naše srdce s tebou budou dál bít.

Co pohladí po srdci

25. prosince 2011 v 11:25 | Hok Wolker |  Deník HW
Dnes si hodlám vylít srdce.
Je den po Štědrém dni. Jako dítě jsem ho zbožňovala bez jakýchkoliv menším mínusů. Dárky, kupa dárků a pro mě! Jenže poslední asi tři roky pomáhám na přípravě u babičky. Sejde se tam vždy celá rodina, což je kolem 12 lidí. S výzdobou a přípravou jídla to tak ty dva dny zabere... Tento rok jsem pomáhala o něco víc, protože babička se necítila nejlépe. Dokonce jsem se odhodlala stát u pánvičky a smažit řízky. Chápejte, pro vás normální věc, ale já mám s plotnou hodně špatné zkušenosti. Ale o tom jindy. Přípravy byly sice pro flákače jako já vyčerpávající, ale bavilo mne to. Hlavně jsem konečně měla pořád co dělat. My dodržujeme jen pár tradic, ale já je mám ráda. Apříklad se od štědrovečerního stolu nesmíme zvednout, dokud nedojíme. A ke stromečku můžeme hromadně, až když všichni mají v sobě 13 druhů jídel. Zní to děsivě, ale máme hodně druhů cukroví a ovoce. Já, jakožto ta, co dělala stromeček a balila velkou část dárků,co byla pod stromečkem jsem neměla žádné velké překvapení. Koneckonců jsem už dospělá *ušklíbne se* Jen trochu mne mrzelo, že se nejmladší bratránek odmítal podílet na rozdávání dárků. My to se s druhým bratránkem tak vždy dělali, když jsme byli mladší.
Ale chtěla jsem mluvit ještě o něco jiném.
O někom, o kom jsem tu už mluvila, a dárku, který jsem od té osoby dostala. Možná bych mohla napsat osobnosti, protože pro mě osobností je.
Mluvím o tobě, Pájo. Od tebe jsem dostala jeden z nejhezčích dárků vůbec. Moc si toho vážím a moc ti děkuji. Je to nádherné. A s dovolením, teď vysvětlím i zbytku čtenářů, o co jde, ano?
Pája totiž kdysi chtěla začít psát povídku, ve které by vystupovalo moje alterego, ale také i Ms.Scriptum. Nápad to byl skvělý jako vždy. Ale ne vždy je čas a motivace na to příběhy dospat. To potvrdím z vlastní zkušenosti. Já si svoje alterego zamilovala z vyprávění od Páji, když mi říkala, co se bude dít a podobně.
A včera jsem dostala několik scének, nádherných a nezapomenutelných, ve kterých se mé alterego buď mihlo nebo bylo jedním z hlavních aktérů. Udělalo mi to ohromnou radost, proto ti chci poděkovat a chtěla bych se ti nějak revanžovat, ale nevím jak. Ale stačí říct.
Než tenhle sáhodlouhý článek ukončím, chci se zmínit ještě o jedné věci. Nedávno jsem se šla podívat na základní školu, za učiteli a na bratránkovu besídku. Potěšilo mne, že mne učitelé poznávali a hned si se mnou chtěli povídat. Ale pocit, který jsem zažila, když mne potkali děti z tréninků, byl tisíckrát silnější a dojímal mne. Ty děti se najednou začaly na mne usmívat a zuřivě mávat. Jako kdyby někdo rozsvítil najednou jejich obličej. Byla jsem mile překvapena, že mě tak rády vidí. Bylo to prostě neuvěřitelné... Ani já neumím takovou situaci dostatečně popsat, ale byl to nádherný předvánoční dárek.

A malý dáreček, možná se dnes či zítra dočkáte po čtvr roce další povídky...

Člověk, který si všimnul sněhu

18. prosince 2011 v 22:39 | Hok Wolker |  Deník HW
Východ slunce byl ještě na hodiny vzdálený, když se v menším městečku na západě České republiky začal tvořit hlouček lidí, kteří mířili do práce, škol či snad domů z noční směny. Někteří seděli schovaní pod přístřeškem na lavičce a pokuřovali. Matka s asi šestiletou dcerou čekala na druhé straně pod střechou, aby ani jedna nemusela vdechovat onen zkažený vzduch.
Tmavá noční obloha se rozpínala nad celým dějem. Avšak najednou se něco změnilo. Malé děvčátko, držící maminku se podívalo k obloze a usmálo se.
"Mami, koukej, sněží."
"Zapni si bundu až ke krku ať nenastydneš,"pronesla máma dítěte aniž by si uvědomila, co chtělo dítě tou větou říci.
První vločka dopadla na rozzářený obličej děvčátka, které si s nadšením prohlíželo první sníh této zimy. Ona si skutečně všimla a podívala se po ostatních na zastávce. Všichni si zapnuli bundy o něco výše ke krku a schovali se pod stříšku. Jen jeden člověk ne. Jedna dívka nastavila tvář a ruce vločkám, které dopadaly a rozpouštěly se při prvním doteku její kůže. Dívky si vyměnily pohled a usmály se.
Jen ty dvě si opravdu všimly, že sněží...
***

"A napiš něco na blog!"

11. prosince 2011 v 22:30 | Hok Wolker |  Deník HW
Zdravím vás, drazí čtenáři,
možná se někdo pozastavil nad tím, že tu dlouho nic nepřibylo. Ono se to má tak, já jsem mistr ve flákání se. I když na mou obranu, nedávno jsem měla zápasy a jeli jsme přes půlku republiky, takže jsem čas na psaní neměla. A co se neděle týká, tu mám vždy vyhraněnou na učení a návštěvy rodiny. A přes týden? Mám sice psaní ráda a ráda bych byla více produktivní, ale teď když mi jde o budoucnost, tak bohužel. Ale nebudu se pořád jen vymlouvat a omlouvat proč nepíši. Kdo má zájem poslechnout si, co se se mnou tak nějak přes ty dny dělo, co mě napadlo a podobně, nechť si rozklikne celý článek.