Názor je to nejlacinější zboží na světě a každý vám ho dá zadarmo, ačkoliv se o něj vůbec neprosíte. Oproti tomu rada je častokrát velmi drahá a dobrou radu vám dá zdarma jen dobrý přítel, který vám ze srdce přeje úspěch a štěstí...

Nejnovější počiny:

Škola

7. září 2011 v 21:58 | Hok Wolker |  Dva světy
Další díl, takový k ničemu, ale přece jen musel být. Chtěla jsem ho udělat trochu jinak, ale nějak jsem pořád neměla čas, tak jsem ho trochu pozměnila a zkrátila, abyste tu nějaký ten článek měli. Snad to nebude tak hrozné, i když rozhodně patří k těm slabším dílům.
Omlouvám se také, že tu nic nepřibývalo, ale prostě nebyl čas, nějak se to hned sešlo, aniž by člověk mrkl. Doufám, že chápete.

P.S. K projektu Dopiš příběh-Věž jsem se zatím nedostala, vždy si vzpomenu na Tangled(Na vlásku) a je konec, mám pak chuť si akorát tak pustit znovu ten film. Takže prosím o prominutí, bud se snažit, ale dejte mi čas.




Tvrdý vnitřní souboj trval od okamžiku, kdy zazvonil budík. Byl to vyrovnaný souboj mezi jedním a druhým hláskem v mé hlavě. Podnikla jsem celou tu ranní proceduru(vstávání, koupelna, snídaně) aniž bych věděla, že ji provádím a v duchu se rozhodovala, jestli se mi do školy vůbec chce. Z nemocnice mě pustili už před dvěmi dny a dnes, v pondělí, jsem měla jít do školy. Jedno já, které jsem většinu času svého života poslouchala a chodila i s teplotou do školy, mi říkalo, že bych měla jít. Nesmím toho přece tolik zameškat, když se blíží uzávěrka známek. Druhé já, které by se dalo nazvat jako zlé, naopak argumentovalo tím, že dnes budu psát písemku z chemie. Při tom pomyšlení se mi pohnul žaludek. Náš učitel na chemii vynikal v tom, že po každé jeho písemce se žáci cítili sklíčeně, méněcenně a vyčerpaně. I když jsem se na písemku učila- ono se toho v nemocnici ostatně moc dělat nedá, když tam není ani televize - nejraději bych se jí však nějak vyhnula. Moji milí rodiče si ani neuvědomovali, jak těžké pokušení pro mě připravují, když se mě celou snídani ptali, jestli se vážně cítím na to, abych šla do školy. "Klidně můžeš ještě dnes zůstat doma, jestli se necítíš!" "Nejdůležitější ze všeho je tvoje zdraví, drahoušku!" Jenže poctivé já, které chtělo do školy, trefilo hřebíček na hlavičku. Spokojeně se usmívalo, když mi našeptalo onu myšlenku, která rozhodla o vítězi. Michal. Řekl, že se v pondělí uvidíme ve škole. Dala jsem si do pusy lžičku s vločkami a usmála jsem se.
"Ne, děkuju, mami, tati, ale cítím se naprosto v pořádku," pronesla jsem a podívala se na ně s lehkým úsměvem.
Celou cestu jsem se přesvědčovala, že nejdu do školy jen kvůli nějakému klukovi. (Rozhodně mi nepřišel jako jen tak nějaký kluk!) Cestu parkem jsem raději vyměnila za -o něco delší- cestu kolem. Věděla jsem, že je to naprostá blbost, ale prostě se mi nechtělo jít místem, o kterém si mi zdál tak zvláštní sen, i když to byl jen sen. I tak jsem ovšem dorazila ke škole s časovou rezervou. Vždy raději chodím dřív než pozdě, to mě naučili naši, kteří mě naučili hodinky dřív než jsem uměla počítat a číst. Zrovna jsem si říkala, jak je správné, že nevynechám test, protože se přece jen hodnotí mé znalosti, které bych měla mít, když se najednou ozvalo.
"Terezo? Terko!"
Otočila jsem se. Od hloučků mažoretek, které nyní zkoušely sestavy i se šustícími pytlíky, přišla Laura. Pokusila jsem se nedát na sobě znát zklamání.
"Ahoj Lauro, potřebuješ něco?" zahuhlala jsem a zastrčila si palce za popruhy batohu.
S úsměve mě krátce objala.
"Jsem tak ráda, že to nic vážného nebylo! Vopravdu jsem měla špatný pocit, když mi vaši řekli, že jsi v nemocnici, protože se ti cestou domů ode mne stala ta nehoda!" Přehnaně přátelsky si mě prohlížela s rukama na mých ramennou. A slovo nehoda řekla se zvláštním nádechem něčeho hrůzostrašného. Ano, hrůzostrašně nemotorně jsem uklouzla na listí a praštila se do hlavy a narazila si ruku.
"Jo, jsem nemehlo, učitelce na tělák to říkám už roky," pokusila jsem se to odlehčit a usmála jsem se. Chtěla jsem jít už do třídy a zmizet z toho drobnohledu všech, kteří hlasitou konverzaci Laury nepřeslechli.
Lauřinu pozornost si vzápětí vysloužil někdo jiný. Poznala jsem to z toho pohledu přes moje rameno. Něco ji pořádně šokovalo. Otočila jsem se tím směrem. Samozřejmě byl v jejím středu zájmů kluk. Kupodivu to byl pořád Lukáš, ten o kterém jsem slyšela ty básně, když jsem ji doučovala. Napadlo mě, jestli se Laura červená před těmi kluky, které tak dopodrobna sleduje a analyzuje. Avšak teď bych na ní nejspíš nepoznala jestli je červená vzteky nebo studem. Lukáš tam totiž stál s drobnou dívkou. Vypadala až trochu moc pohuble, jako po nějaké nemoci. Do obličeje jsem jí neviděla díky jejím černým vlasům, rovným jako hřebíky, a taky díky tomu, že její obličej pak schovala jeho hlava zezadu. Uvědomila jsem si, že bych na ně neměla zírat, když se loučí. Otočila jsem se zpět k Lauře.
"Já... musím jít. Nevadí?" dostala ze sebe.
Potlačila jsem smích.
"Samozřejmě, v pohodě, měj se," usmála jsem se na ni a se zavrtěním hlavy sledovala, jak spěšně odchází jiným směrem.
"Ví, že je škola opačným směrem?"
Málem jsem nadskočila, když promluvil těsně za mnou. Kdy se sem stihnul dostat?! srdce jsem měla až v krku, když jsem se na něj otočila a pokusila se tvářit jinak než na přicházející infarkt. Nemýlila jsem se, byl to pan Neznámý, Michal. Takhle zblízka vypadal naprosto jinak. Oči měl ještě více zvláštní než jsem si pamatovala z nemocnice. Vlasy víc neupravené a u obočí jizvu. Došlo mi, že bych měla promluvit.
"Myslím, že ta do školy nechodí kvůli učení, takže jí jeden den volno neuškodí," pousmála jsem se a snažila se nezírat a nečervenat se.
"Aha," zahučel zamyšleně a zadíval se na mou ruku, kterou jsem měla v tom snu pokousanou, ve skutečnosti jen naraženou. "Nebolí tě už?"
Taky jsem se na ruku podívala.
"Ne, zase jako nová, připravená i zdvihat!" pokusila jsem se o vtip. On se ale nezasmál. Jen se mu na tváři objevil vynucený úsměv.
"Se zraněnou rukou se dělá hodně věcí špatně," pronesl a podíval se ke škole. "Půjdeme už dovnitř? Chodit pozdě není má oblíbená činnost."
Dochvilný kluk? To existuje? Přikývla jsem beze slov a vydala se s ním do školy. Nenapadalo mě, co říct, aniž bych se zmínila o parku.
"Nemrač se, mohlo se to stát každýmu," podržel mi dveře a já překvapeně zamrkala.
"Já..." Co já? Cítím se blbě, kvůli tomu, že mě nějaký cizí kluk viděl ležet na zemi a odnesl do nemocnice? Myslím na věci, na které bych myslet neměla? Najednou mě to napadlo. "Proč jsi u mě seděl, i když jsem spala?"
Ta otázka ho buď nepřekvapila, nebo to na sobě nedal znát. Pozdravil partu kluků, kteří vypadali, jako kdyby chtěli všechny roztrhat na kusy. Ovšem když viděli Michala, div se mu nebáli podívat do očí. Do čeho jsem se to zase dostala? Jdu snad po chodbě s nějakým mafiánem? Má laserový oči jako ten brýlatý chlápek z X-menů?
"Chtěl jsem vědět, že jsi v pořádku. Doktoři vybalili tolik cizích slov, že jsem pochopil jen, že už jsi na pokoji. No a tak jsem si řekl, že na tebe hodím oko sám. Nikdo není rád, když se probudí na cizím místě sám s bolestí hlavy po nepříjemném zážitku..."
Sledovala jsem ho tak upřeně, že cestu před sebou jsem jen odhadovala. V jeho obličeji se nepohnul ani jeden sval navíc než ty kolem úst, když mluvil. Ovšem očima pozoroval okolí, jako kdyby kontroloval všechny. A jestli ne všechny, tak aspoň větší část.
"Michale!" vypískl kdosi a následně nám zastoupil cestu. Tedy nám ne, ale Michalovi ano. Toho kluka jsem znala od vidění. A vím jistě, že se jmenoval Vítězslav. Jo, hrozné jméno, ale většinou mu říkali Čiko. A nebylo to jen starodávné jméno, proč jsem si ho zapamatovala. Měl totiž licousy. Nikdy jsem pořádně nepochopila, proč si nechal narůst vousy na lících, ale nejspíš je to nějaká póza, že současné trendy jsou mimo něj. Čehož důkazem byl sám o sobě. Černé vlasy mu trčely snad do všech stran. Velké pořád vytřeštěné zelené oči a pohublá postava, na kterou navlékal o pár čísel větší oblečení.
"Co je?" zeptal se Michal a kupodivu to nebylo vůbec proneseno opovržlivě, naopak to znělo vlídně a přátelsky.
"Už jsi ho našel? Chtěl jsem ho vidět, než ho vystraší a okouzlí naše Ňuňu," usmál se a začal se drbal na vlasech kousek za spánkem. Přemýšlela jsem, jestli jít dál, nebo ne. Podívala jsem se na Michala, abych mu řekla, že raději půjdu, jenže jsem ze sebe nedostala ani hlásku. Viděla jsem naprosto jasně, jak mu pracují svaly na tvářích, jak o sebe drtí zuby. Dokonce i krk vypadal napnutý, jak se ovládal, a to jsem takové věci nikdy neviděla! Nechápala jsem, jak jsem z takových maličkostí usoudila, že promluvit teď na něj by znamenalo smrt. Ovšem svůj instinkt jsem raději poslechla. Náhle jsem dostala chuť zakňučet, skrčit se a schoulit se někde v rohu do klubíčka. A to nebyl ten pohled určený mě.
"Vraž si facku, ať ti jí nemusím dát já, děsíš mi společnost. Čiko, tohle je Tereza. A právě jsem ji chtěl zeptat, jestli by nechtěla jít dnes s námi dětmi vesnice se proběhnout po venku." Jeho hlas zněl kupodivu naprosto klidně a chlad, který se tam zezačátku objevil, byl na konci ten tam. Byla jsem tak překvapena, že mi došlo později než Čikovi, že se vůbec mluví o mně a mám s nimi někam jít. Čiko se na mě podíval trochu zkoumavě a trochu překvapeně.
"Terka jo? No tak to mě těší Tery a budu se těšit na odpoledne. Neboj, všichni nejsou takový krasavci jako já."
Ozval se zvuk, který měl být nejspíš smíchem, ovšem znělo to jako hýkání osla. Nejistě jsem se podívala po Michalovi. Ten mi pohled opětoval a pokrčil rameny.
"No a proč bys řekla ne? Neublížíme ti, pokecáme, seznámíš se s námi vesničany a třeba se ti mezi námi zalíbí. No tak, přece nechceš trávit dnešní hezký den zavřená nad učením?"

<-Předchozí kapitola Další kapitola ->
 


Komentáře

1 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 8. září 2011 v 14:07 | Reagovat

Hm, zajímavé-....

2 Daktilos Daktilos | 9. září 2011 v 7:55 | Reagovat

Hu hádám, že ta "procházka" se zvrtne v něco trochu jného :)

3 Crow Loner Crow Loner | Web | 9. září 2011 v 20:56 | Reagovat

ok, beru :) já vím, že nejsem spisovatel... snažím se, ale nejde to :) jen mě to prostě baví, asi bych se zařadila do takových těch nadšenců

4 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 10. září 2011 v 23:20 | Reagovat

[2]: to by mě zajímalo, co si pod tím představuješ... :)

5 Lúthien Lúthien | Web | 30. října 2011 v 11:21 | Reagovat

Zajímavé..Hodně mě to zaujalo a upoutalo. I když jsem se ještě nesetkala s někým, kdo by používal česká jména. :-) Hezká povídka.

6 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 30. října 2011 v 11:23 | Reagovat

[5]: Jsem ráda, že to zaujalo.

Ano, vím, že lidé používají hodně cizí jména, to já většinou také, ale někdy to chce i ty česká jména. Ta nejsou nijak méněcenná. :)

7 Daktilos Daktilos | Web | 1. ledna 2012 v 2:36 | Reagovat

[4]: Nooo budou spolu trochu víc než kamarádi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama