Názor je to nejlacinější zboží na světě a každý vám ho dá zadarmo, ačkoliv se o něj vůbec neprosíte. Oproti tomu rada je častokrát velmi drahá a dobrou radu vám dá zdarma jen dobrý přítel, který vám ze srdce přeje úspěch a štěstí...

Nejnovější počiny:

Dopiš příběh - Věž

11. září 2011 v 0:22 | Hok Wolker |  Dopiš příběh



Tak jsem to nějak dokázala a něco jsem napsala.
Rovnou říkám, že jsem trochu odbočila. Snad nevadí.
Nepokládám to za veledílo, ale možná vám to přijde aspoň zajímavé.
Tato povídka patří do projektu "Dopiš příběh", původně u Siwy. Začátek příběhu naleznete na blogu Amii a to ZDE (odkaz na článek se začátkem příběhu, který dokončujete).

Že by nějaký ušlechtilý krásný princ přijel mě zachránit? Odložila jsem knihu a vydala jsem se k oknu s napětím a očekáváním. Na tváři jsem už měla úsměv. Otevřela jsem okno. Určitě tam někde byl můj zachránce. Vyklonila jsem se. Následně jsem ztuhla, protože jsem se dívala do okna nějaké ohavné bestii, která nejvíc ze všeho připomínala Godzilu. Chtěla jsem zakřičet, ale nešlo to. Chtěla jsem utéct, ale vzduch byl příliš hustý, než abych se stačila dostatečně rychle pohnout. Ozval se ohlušující řev oné příšery.

Trhla jsme sebou a prudce otevřela oči. Srdce jsem cítila až v krku a pot mi stékal po spáncích. Najednou jsem si uvědomila, že to všechno byl jen sen. Šílený sen, pomyslela jsem si, když jsem hleděla do černého stropu, na kterém se občas mihlo světlo z reflektorů aut projíždějících kolem. O čem že se mi to vlastně zdálo?

A začala jsme vzpomínat na sen. Hrdlo se mi úzkostí stáhlo už při první vzpomínce. Zavřená ve věži, jen s Renatou...

Podívala jsem se směrem od okna a zahleděla se na klec, ve které spalo morče -Renata. Já jí ale říkala Reny. Dostala jsem ji pár týdnů po tom, před třemi lety, co mi zemřelamaminka. Byla to věrná přítelkyně do nepohody to jo, tedy v případě, že nerodila mláďata. Posledně jich měla šest. Několik jich vypadalo vážně aristokraticky...

Aristokrat. Velvyslanec. Denisa Sabová. ty tři věci se tak nějak automaticky spojily. A já si stáhla se slzami v očích do krátkých blond vlasů, které jsem ještě před týdnem měla po pás. Ostříhala je po hodině matematiky po té, co jí došly nadávky pro ten den. Po tvářích mi opět stékaly slzy. Nechápu, co jsem jí kdy udělala, že si za terč svých pošahaných nápadů vybírá mě. Proč já?

"Protože jsi hloupá kráva, ty špíno! Jsi odporná, čubka! A tvoje vlasy mě rozčilují!"

"Ne, moje vlasy ne!"

Potlačila jsem vzlyk a kousla se do zápěstí, kdyby se náhodou nějaký ten zvuk chtěl dostat ven. Ne, ne, ne, řekla jsem si přece, že už brečet nebudu. Měla bych to dodržet. Slíbila jsem to přece mamince. Píchlo mě u srdce. Vzpomínka, jak mě vždy posadila před zrcadlo a začala mi česat dlouhé blond vlasy. Říkala, že jsem její zlatovláska, její princezna. Nádherná princezna, o kterou budou stát princové z celého kraje. Když mi to tehdy říkala, nikdy jsem netušila, že to může být tak nepříjemná skutečnost za pár let. Vzpomněla jsem si na předcházející část snu. Otec mě zavřel do věže, protože jsem opět někoho zmlátila, kdo jen to byl? Ach ano, nějaký hrabě se mě dotknul. Dotknul. Pohladil. Řekl, kam mám sáhnout a co udělat. A všechno přece bylo na začátku jinak.

"Miláčku, tohle je pan Danský. Budeš k němu chodit na hodiny angličtiny."

Stála jsem vedle mamky a hleděla na muže, kolem čtyřicítky v kostkovaném svetru, který se na mě dobrácky usmíval.

"Nemusíš se ničeho bát, jsem hodný strýček,"

"Pojď sedni si mi na klín, neboj se, jsem hodný strýček, přece pamatuješ?Nemusíš se bát, já bych ti přece neudělal nic zlého, princezno..."

"Cítíš to? To je důkaz, jak moc tě mám rád..."

Teď už jsem vzlyk nepotlačovala, ani jsem se nesnažila. Vrazila jsem si ruce do vlasů a stiskla ruce v pěst. Ve snu jsem se jim postavila, jim oběma. Vrazila jsem jim a měla jsem klid, byla jsem ve věži, sama. Ve skutečnosti, můj pokoj byl jako věž. Věž, ve které čekala naštvaná princezna než si pro ni přijde princ. Pomalu jsem začala uvolňovat stisk rukou a přestala brečet. Rozhlédla jsem se po pokoji. Bylo nad slunce jasné, co následovalo. Mělo to tak být. Zvedla jsem se z postele a sedla si ke stolu. Ruku jsem měla pevnou a slzy prostě netekly. Jako bych nevnímala fakta, která píšu na papír, fakta, která až si přečtou, budou doufat, že to byl jen výplod pubertální fantazie. Ale ne, pak zjistí, že to byla pravda. Koneckonců, ona má mé vlasy schované ve skříňce, aby mi je mohla ukazovat a on si schovává fotky a filmy. Vlahý větřík mi rozcuchal ty zbylé vlasy, co jsem měla na hlavě. Sedmé patro, jo, tady už vítr pádí, jak se mu zlíbí. Usmála jsem se. Přes vlající noční košili jsem dole uviděla rytíře. Blýskavá zbroj, bílý hřebec a rozevřená náruč. Slyšela jsem, jak říká: "Čekám tu na tebe má drahá, čeká nás věčnost."

A já skočila vstříc svému štěstí.

Abych žila šťastně až do smrti.

Konce pohádek možná nejsou vymyšlené.
Opravdu jsem těch pár vteřin šťastná byla.
 


Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 11. září 2011 v 14:24 | Reagovat

Tohle bylo super, naprosto přetočení původního děje, ale skvělým směrem :). Originalita sama :).
Měla bych jednu maličkou výtku a to k tomuhle souvěti: "Vrazila jsem si ruce do vlasů a stiskla ruce v pěst." Opakuje se ti tam slovo, ale to je jen drobnost.
Jinak jsem s postavou soucítila... Chudák holka...

2 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 11. září 2011 v 15:42 | Reagovat

[1]: Pchmf, pravda, blbá věta. Opravím ji. Díky za upozornění. :)

3 Amia Amia | Web | 11. září 2011 v 17:33 | Reagovat

Uh. Zůstávám sedět a jen zírám, protože tohle je výborné! Tsss, ještě aby to vadilo, to tak :D
Ani jsem nedoufala, že by se někdo do toho mohl TAK dobře pustit :)

S Kadet nesouhlasím, když už, tak věta s maminkou. Já bych ji napsala naopak, ,,dostala jsem ji před třemi lety, pár týdnů potom, co mi zemřela maminka". XD
Ale ty jsi spisovatel a čeština je ohebná. Takže tak ;)
(To víš rýpalové nikdy nemlčí *zuřivě ukazuje na Kadet Jainu a těžce nenápadně tak odvádí pozornost od sebe*

4 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 11. září 2011 v 20:15 | Reagovat

Toto je zatiaľ najkrajší príbeh, aký som tu čítala.
Vieš o tom, že aj ja som začala písať, že sa strhla zo sna? a až teraz, keď je moje dielo dočítané, si čítam to tvoje. Vyzerám ako kopírka =D ale len trošku.

5 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 11. září 2011 v 21:29 | Reagovat

[3]: Díky, díky...
Ehem, opravím to...

[4]: Neboj, není, máš naprosto jiný příběh :)
A díky :)

6 KadetJaina KadetJaina | Web | 12. září 2011 v 18:55 | Reagovat

[3]: Mně to na hlavu neházej *rejp rejp rejp* :D

7 Líštička Líštička | 13. září 2011 v 12:24 | Reagovat

Ehm... Hneď prvé, čo ma napadlo: Stredoveká princezná pozná Godzilu? :-D ale potom som začala čítať ďalej a ostala som sedieť s otvorenou hubou..... Najlepší koniec, aký som doteraz čítala... Prekvapivý, originálny a pritom tak reálny.... Až som sa vžila do tej postavy... Brrrrrrr

8 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 13. září 2011 v 15:55 | Reagovat

[7]: Děkuji :)

9 Siwa Siwa | Web | 14. září 2011 v 15:53 | Reagovat

Konečně jsem se dostala k internetu a čtu ty příběhy. Hok, tohle je vážně nádhera. Ani nevíte, jak moc mě těší, že vás to začalo bavit a objevují se tu nádherné začátky a originální konce (a úžasné středy samozřejmě... a pátky, protože máme jen čtyři hodiny... ale to jsem odbočila :D). Nevadí, že jsi odbočila, to je právě dobře, protože ses dostala někam úplně jinam, přitom to ale má smysl, a o to jde.
Jen jsem měla podobný "problém" jako Líštička, ale další věty to spravily. Tyhle šoky jsou potřeba, protože si pak člověk to dílo pamatuje. :D

10 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 14. září 2011 v 16:58 | Reagovat

[9]: Nemohla jsem si Godzilu odpustit:)

Cítím se polichocena, že se vám příběh tak líbil, že mě tak chválíte. Opravdu jsem moc ráda, že se líbí :)

11 Reina-sun Reina-sun | Web | 18. září 2011 v 20:15 | Reagovat

Líbí. Dokonce moc :) Povedl se ti, ach, chudák holčina. Dostála svému "štěstí"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama