Názor je to nejlacinější zboží na světě a každý vám ho dá zadarmo, ačkoliv se o něj vůbec neprosíte. Oproti tomu rada je častokrát velmi drahá a dobrou radu vám dá zdarma jen dobrý přítel, který vám ze srdce přeje úspěch a štěstí...

Nejnovější počiny:

1. Tajemství noci

4. března 2009 v 14:28 | Ms. Scriptum+Hok Wolker

Tak jsme vám tedy rozjeli první společnou povídku... takže hodně soucitu...
Hok Wolker: U psaní týhle povídky mě neminuly výbuchy smíchu, ale zatím je trochu víc tajemná :D
Ms. Scriptum: Zatímco toho blázna chytaly záchvaty smíchu, já běhala od ledničky a zpátky :D Hrozně mě bavilo to psát, jelikož jsem občas mohla vypnout a sledovat, jak se namáhají druzí :P

Schválně jestli poznáte, kdo z nás dvou co psal! :)



Bílá tygřice zvedla hlavu a zavrčela do chladné noci. "Sierro?" zamumlala hnědovlasá elfka a zvedla oči od knihy. Vedle ní ležel luk spolu s toulcem, přesně na dosah. Seděla naproti čerstvě rozdělanému ohni a těšila se, že si po celodenním putování konečně trochu odpočine. Ale jak to vypadá, asi ne... "Sierro, co se děje?" zeptala se tygřice, která byla dvakrát tak větší, než normální tygr a měla dvakrát tak ostřejší smysly, dokonce ostřejší než kterýkoliv elf.
Houští se otřáslo a vylezla černovlasá dívka s mečem u pasu. "Pěkná kočka, elfko." řekla s pohledem upřeným na tygřici. "Polož zbraň, nemusíš se mě bát, ne dneska a ne teď," pronesla klidně. "Jen jsem zahlédla oheň a chtěla si prohlídnout troufalce, který ho rozdělal." sedla si naproti ní a čekala, jestli začne mluvit.
"Díky," zářivě se usmála, jako se směje matka, když jí pochválíte dítě. Tygřice zavrčela. "Sierro, buď hodná. Alespoň dnes, alespoň v tuto chvíli. Nezapomeň, základem všeho je hlavně schopnost se ovládat!" začala jí promlouvat do duše. Vzápětí obrátila pohled svých zelených očí (které měli barvu jako mech) na černovlásku. "Možná se tu potulují různá individuada, viz. vy," další zářivý úsměv, "ale je lepší noc přečkat s ohněm." sklopila pohled zpět ke stránkám knihy.
Na noční obloze, kde svítili jasně hvězdy se mihl stín. Dívka s mečem se ani nepodívala nahoru. "Umíš bojovat?" zeptala se a sedla si k ohni. Nijak nereagovala na skřek, který byl vydán čímsi na obloze. Dívala se na dívku, která seděla naproti ní a četla knihu.
Na kratičký okamžik zvedla oči, aby si tu drzou fuchtli před ní přeměřila. "Ukaž mi nějakého elfa, co neumí. I kněží u nás se učí umění meče," při skřeku sebou nepatrně trhne, ale ihned se znovu zahledí do knihy. Byla připravené v tomto lese na ledacos, ale ne na někoho, jako je ta před ní.
"Jestli znáš elfského kněží Luisita, tak víš, že on neumí ani ten meč zvednout," řekla a usmála se, když dívka udělala očekávanou reakci. To jméno znala, asi jako většina elfů. Jméno, které všichni uctívali. "A pak ještě to trdlo, Doute, elfí princ, je to strašný tele," dívala se jí do očí, i když věděla, že se pokusí jí něčím napadnout po těch troufalých slovech.
Elfka s povzdechem zavřela knížku. "Jako správná věřící bych ti tu měla na místě setnout hlavu, ale jelikož jsem hrozně nevěřící a proto mám na dalších padesát tři let zakázáno vstoupit do jakéhokoliv elfského města, budu milosrdná," položila si ruce na kolena. "Jmenuji se Nathalie... Nathalie De la Fountaine. A jestli jsi tak znalá elfího světa, tak víš, kdo jsem," pohodila hlavou a znovu knihu otevřela
"To bych se ti asi měla poklonit co? "zašklebila se. "Co jsi provedla, že tě neospravedlnili?" do ruky jí spadlo
jablko a ona se do něj zakousla. Pohrdavě si prohlížela tu dívku z rodiny De la Fountaine, tu rodinu nesnášela jako ostatní rodiny co si kladly důraz na své jméno, protože něco znamenalo.
"Protože jsem nevěřící a tak dále a tak dále... kdo by se tím zabýval, když elfové jsou ták nudní. Stejně, Sierra chtěla odejít, tak bych stejně odešla s ní, protože mám ráda její společnost. Ráno tě rodina vítá s otevřenou náručí a večer se ti snaží bodnout dýku do zad. Proto je lepší stát zády ke zdi," odkašlala si a otočila stránku. "Zlomila jsem jednomu z kněžích prst," vysvětlí s jemným úsměvem.
Dívka se usmála. "Začínáš se mi zamlouvat." znovu se zakousla do jablka. "Já jsem Melaire...Melaire Denim," když na ní dívka vyvalila oči pokračovala: "Ano, jsem to já, zabila jsem vašeho takzvaného vůdce a tvého strýce. " usmála se.
Zaklapla knihu a ruku s ní natáhla směrem k tygřici. Ta ji opatrně vzala do zubů a položila vedle vaku. "Teď přemýšlím, jestli tě mám zabít, nebo ti mám poděkovat," zamyslí se. Sierra do ní dloubne čumákem. "Ano, jistě.." odpoví nepřítomně a pohladí jí. "Tak to mne velice těší... Melaire. Podala bych ti ruku, ale ty bys mi jí nejspíš usekla, nebo ukousla, bůhví co jiného," zasměje se. "Pokud pověsti nelhaly, měla bys mít společníka....?" jedno obočí vyjede nahoru v otázce
"Oni o mě jsou i pověsti?" zasmála se. S klidem si položila meč vedle sebe. Mohlo jí to stát život a ona to věděla. "K tvojí otázce na společníka. Měla jsem, ale teď nevím kterého myslíš, jestli toho zrádnýho elfo-člověka Nefra a nebo mého mazla?"
"Elfo-člověk, to bude nejspíš půlelf," reagovala mdle. "Ano, myslím mazla.. mazla," rty se jí zvlní v úšklebku. "Mazla?!" úšklebek přejde v upřímně pobavený úsměv. Sierra složí svojí obří hlavu elfce do klína, která jí teď nepřítomně hladí.
"Riego je tu se mnou." podívala se jí do očí. "Vzpomínáš si na tu holku, kterou si před dvěma lety zahlédla na střeše?" její tmavé oči plály zvědavostí.
"Dva...dva.." mumlá si pro sebe. "Dva roky zpátky, rok draků, hm, nevzpomínám," uzavře. "Tak mi paměť osvěž Melaire," usměje se. Tygřice, hlavu položenou v jejím klíně, souhlasně zavrčí.
"Ty mě zkoušíš? No dobrá jak chceš," usmála se Melaire. "Možná ti paměť osvěží tohle," a vyndala zdobenou dýku rodiny De la Fountane. "Dýka co zabila tvého bratra, tu noc, kdy zemřel mi jí dal." položila dýku před sebe.Viděla její pohled. Tu dýku pamatovala a zapřísáhla se, že zabije toho, kdo zabil jejího bratra.
Váhavě se po dýce natáhne, ale ihned ruku stáhne zpět. "Ty jsi zabila mého bratra?" její rozzuřený výraz dokonale doplní obočí spojené do ostrého v. Zorničky se jí zúží.
"Chceš-li to vědět, tak mi řekni, co ti řekl. Chci slyšet jeho poslední slova než vydechl naposled," na tváři měla stále úsměv a její chladné oči byli doširoka otevřené.
Skelným pohledem se zadívá do dálky. Když rozdělávala oheň, když otevírala knihu, dokonce i když se tu objevila ta černovláska, netušila, jaký spád události naberou. "Nathalie," začne monotónním hlase, "najdi tu zmiji, co mi to udělala. Najdi ji, naplň její žíly rozžhaveným tekutým železem. Ta zmije si říká..." trhne sebou, jako by se vrátila zpět do chladné reality. "Nedokončil a umřel. Krásně si to užíváš, jak vidím!"
"Ten pošetilec, fakt si o tobě myslel, že na to máš?" zavrtěla hlavou. ,,Neříkal ještě předtím něco o Mlžných horách? O HLubině nebo o Regenech?"
Neuplynula ani čtvrt vteřiny a u Melairiného krku se leskne ostří meče. "Nikdy, nikdy mě nezpochybňuj. Nedělali to upíři, nebudeš to dělat ty. Nedělali to ani lykani, takže nevidím žádný důvod, aby jsi to dělala ty. Nedělali to ani démoni, takže to ty vůbec dělat nebudeš," stáhla meč zpět. Sierra zvedla hlavu a zavrčela. Elfka ji beze slova pozorovala, ale po chvíli ji ale konejšivě pohladila po hlavě. "Ne lásko, to ti nedovolím," pousmála se. Vzhlédla k té černovlasé vražedkyni.
"Tvůj bratr byl trpělivější. Jinak ti chci doporučit, abys s tím mečem už na můj krk nemířila. Nechci aby ti "ona" ublížila," ze svého malého batůžku vytáhla ještě nějakou knihu. ,,Měla jsem ti to dát až budeš připravená," udělala těch pár kroků k ní a dala jí knihu do ruky. Nijak jí nevyrušoval fakt, že ten její tygřík vrčí.
"Sierro, to by stačilo!" okřikla stále vrčící tygřici. Váhavě převzala knihu. "A co je tohle? Deník? Životopis? Historie něčeho? Nějaký spis? Nebo něco dobrého asi tak jen na podpal?" tázavě se podívala na černovlásku před sebou. "No?"
"To je klíč k vyřešení našich problémů," usmála se a sedla si zase na svoje místo. "Tvůj bratr mi jí dal a řekl, že tam je všechno co bys měla vědět," prohrábla větví oheň. "Jen tě chci požádat o jedno. Neodsuzuj ho za to co udělal," řekla a vstala. Meč opět dala k boku.
Znovu podala knihu Sierře, která ji opět vzala pouze opatrně do zubů a položila tu předešlo. Nathalie jí zřejmě nehodlá číst ihned, ne před touhle fuchtlí, i když je jasné, že si ji stejně několikrát sama přečetla. "Odcházíš?" zeptá se, pokoušejíc se potlačit nádech doufání v hlase.
"Máš jeho oči," řekla si pro sebe a v jejím hlase bylo slyšet něco zlomeného, "jestli budeš potřebovat, stačí jenom sledovat oblohu," usmála se a vyskočila na větev dozadu. Rychle zmizela v temném lese.
"Mám jeho..." rty zůstanou skroucené do dokonalého překvapeného o. Moje milá Melaire, mám pocit, že jsi mi neřekla všechno. Ale ještě se potkáme, na to vem jed. pousmála se a nepřítomně pohladila tygřici po hlavě.
 


Komentáře

1 Katy Katy | 4. března 2009 v 17:24 | Reagovat

Krása, jste šikulky :-) Nevím která co psala, i když ten úsek: v jejím halse bylo slyšet něco zlomeného nejspíš psala Hok...

2 Iwa-chan Iwa-chan | Web | 8. června 2009 v 6:40 | Reagovat

Kráása hneď ako dojdem zo školy idem na ďalšiu časť ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama